Chovná stanice Grefina
Články
Jednu listopadovou sobotu se k nám nastěhoval nový přírůstek. Malý pejsek, velký asi jako whippet, s krásným milým pohledem, prostě takové zlatíčko vhodné na rozmazlování. Měl ještě nějaké mléčné zuby a tak jsme usoudili, že mu není ani rok. Dcera Pavla jela s přítelem na kole a za lesem, na skládce, v malém dolíčku, ležel. Byl celý vyplašený a trvalo dosti dlouho než se ho podařilo přilákat. Bylo zcela jasné, že se netoulal, ale byl sem záměrně odložen.
Prvních pár dnů se zdál být pořádku. Sice měl problémy s jídlem, hlad měl, ale po jídle často zvracel. Přestala jsem mu tedy dávat sušené krmivo (Acanu pro štěňata malých plemen) a vařila jsem rýži s masem. To se zdálo být v pořádku, žaludek se zklidnil a tak jsem se pokusila zase nasadit původní krmivo. Situace se zopakovala, pes to netrávil, byl pro nás velkou neznámou, nevěděli jsme co má za sebou, kdo mu ublížil, a tak u vařené stravy zůstalo. Zprvu šel i s radostí na procházku, ale pokaždé když se vrátil, místo aby si lehl, chodil. Nejprve jsme si mysleli, že je málo unavený a chybí mu pohyb, pak se mi to ale začalo zdát divné. Štěně a nehraje si, jen chodí a chodí. Večer jsem uklidila kuchyň a na noc jsem ho tam nechávala, aby si chodil jak chce. Když šel na procházku situace se zhoršovala a tak jsem ho nechávala jen na chvíli na zahradě a jinak byl doma. Zdál se mi stále unavenější, ale přikládala jsem to tomu, že nechce spát. Začala jsem se ptát známých jestli nemají nějakou zkušenost s tím proč si pes nechce lehnout. Kamarádka mi řekla, že pes nechce ležet pokud ho bolí záda a nebo žaludek. Začala jsem mu dávat přípravek Regalen a k tomu Vironal. První je na regeneraci trávení, druhý přípravek proti infekcím. Zdálo se, že se stav zklidnil. Šla jsem s ním tedy na delší dobu ven, ale po návratu začal slintat a prochodil celou noc. Při rozhovoru s léčitelem jsem se dozvěděla, že má opravdu něco se zažíváním. Dcera navštívila veterinární kliniku v Berouně, pes dostal antibiotika a Rimadil.
Obojí injekčně. Nádherně se uvolnil a celou noc prospal. Druhý den se léčebný postup zopakoval a pak jsme dostali antibiotika domů a podávali jsme je ústně. Stav se zase zhoršoval. Koupila jsem Lapacho a vařila jsem čaje, k tomu podávala bylinné přípravky a dávala jen kuřecí maso s rýží. Pes začal spát a docela se zklidnil. Ale byl hrozně unavený a vyčerpaný. Zdálo se mi jasné, že musím něco udělat. Zavolala jsem do veterinární nemocnice a objednala se k lékařce specializované na zažívací problémy. Ta rozhodla, že by měl dostat infuze a nejíst. K tomu bylo třeba tam psa nechat a tak jsem se domnívala, že je to nutné. Hned ráno druhý den jsem měla telefonát, že pes celou noc naříkal, vyl a štěkal a že si ho mám odvést. Nešlo to, musela jsem do práce. Stále jsem telefonovala, dozvěděla jsem se, že snad v sobotu bych si ho mohla již vzít, pak jsem se však dozvěděla, že umírá a v sobotu večer prý zemřel.
To byl pěkný šok. Nejen citový, ale i finanční. Jak je možné, že to tak dopadlo? Při placení (více než 6000 Kč za zabití psa?) jsem jen zírala co léků bylo použito na necelých osm kg živé váhy. Diagnóza veškerá žádná, jen to, co jsem věděla před tím, a ten pocit provinění, že jsem dala psa do takovýchto rukou. Začala jsem hledat v knihách a našla následující:
Akutní pankreatitida - klinické příznaky:
(Přeloženo z knihy: Care of the Racing and Retirád Greyhound)
Ke vzniku pankreatitidy u psů je v poslední době uváděno, že na ní má vliv špatná výživa psů díky velice levným sušeným krmivům vyráběných jen z odpadu a neobsahujících kvalitní proteiny živočišného původu. V afrických zemích je toto onemocnění známo u osob nemajících přístup ke kvalitní bílkovině ve stravě a při tom fyzicky pracujících.
Následkem toho mi začaly docházet možné souvislosti. Pes byl pravděpodobně krmen stravou vyrobenou prý sice pro psy, ale tou nejlevnější a nejhorší co existuje. Onemocněl zánětem slinivky a při bolestech začal doma chodit a to bylo pro majitele nepříjemné. Pravděpodobně ho tedy zavřeli a on začal naříkat. Tak si asi řekli, že takovéhle obtížné zvíře doma nechtějí a vyhodili ho na skládku. Možná, že se i vydali k nějakému veterináři, ale po zkušenostech pochybuji že stanovil diagnózu. No a to, co jsem zažila já, je již popsáno výše.
Také jsem si vzpomněla na dost otřesné vyprávění jednoho mladého hokejisty, který je v invalidním důchodu. Žil jenom s otcem, který doma nevařil a kupoval prý domů housky a salám. Chlapec chodil do školy a k tomu dvakrát denně trénoval. Snad chodil ve škole na obědy, ale k tomu ostatní strava byla jen na pečivu s minimálním přísunem bílkovin. Tréninková zátěž byla vysoká a o to, co musí takový sportovec sníst, se již trenér nezajímal. Došlo u něj ke stále častějším bolestem břicha, až se jednoho dne dostavila strašná bolest a milý hokejista se stačil odplížit do telefonní budky a zavolat si záchranku. Pak omdlel a probudil se až v nemocnici. Podstoupil operaci a stal se plně invalidní.
Na internetu je zmínka o tom, že pokud je pes krmen stravou, která neobsahuje téměř bílkovinu, je třeba mu kvalitní stravu podávat velice opatrně, protože prý slinivka není schopna pak živočišnou bílkovinu trávit. S tím bych opravdu polemizovala, protože v tomto případě již musí nutně být slinivka poškozena právě tou nevhodnou stravou a je třeba nasadit léčbu včas.
Jen nemohu pochopit jednu věc. Nejsem veterinář a přesto jsem potřebné informace nutné pro diagnózu našla. Jak je to s odpovědností veterinárních lékařů? Musí se vzdělávat i po ukončení studia? Je to jen na jejich dobré vůli? Jsou zde jen pro to, aby vydělali peníze na majiteli psa nebo mají nějaké morální aspekty zařazeny do svého povolání? Jak to, že se nenašel jediný veterinář, který by podle základních údajů – pes neleží, slintá, občas zvrací, hubne – nepochopil o co se přesně jedná.
Poslední přírůstek chovatelské stanice GREFINA štěňata, BENTE SCARE Grefina a BECKIE SCOTT Grefina, dosáhla 7.11.2009 věku dvou let. A to je již věk, kdy má být zahájena závodní kariera. K tomu vlastním nadějnou fenku dovezenou z Irska WINTER JOY. 1.11.2009 jí byly 3 roky. Trvalo však delší dobu než se přizpůsobila našemu prostředí a než byla schopna závodit. A pak s námi ještě bydlí fenka KIRKÉ ARGUMENT. Ta dosáhla dvou let v únoru 2009. Když i ona začala slibně běhat, měla před rokem těžký úraz – nabourala v plné rychlosti do žebříku přistaveném pod stromem a měla jsem velikou starost, zda bude ještě někdy chodit. Vše dobře dopadlo, ale její výkony jsou ovlivněny úrazem a tak se pravděpodobně na závodních drahách již vyskytovat nebude. Běhá s radostí na naší křešínské dráze, ale delší zátěž pro ní není vhodná.
Koncem června 2009 jsme si splnili licence a pak již záleželo jen na tom, kam se rozhodneme vyrazit. Všechny tři fenky jsou velmi rychlé a tak závodění na travnatých drahách v Česku jsem zamítla. Pro závodění "v okolí" připadá tedy v úvahu jen Nitra (Slovensko), Greppin (Německo) a Rábapatoma (Maďarsko).
Do Greppinu jsem zajela na trénink a byla jsem tou dráhou nadšena. Je skvěle upravována, povrch nemá chybu, provozovatelé dráhy jsou neskutečně milí. Závody však bohužel pořádali až v říjnu. Tak jsme se vydali do Nitry. Systém závodění je tam stejný jako býval svého času na Praskačce a to nám vyhovovalo. 29.8. 2009 jsme se zúčastnili Mistrovství Slovenska. Přihlásila jsem mé psy na vzdálenost 490m.
Výsledky: 1. BENTE SCARE Grefina 32,349s (Vítězska Mistrovství Slovenska); 2. WINTER JOY Grefina 32,754s; 3. BECKIE SCOTT Grefina 33,036s; 6. KIRKÉ ARGUMENT. Počasí bylo ten den velmi deštivé a dráha byla hodně nasáklá, psi se dost bořili a proto časy nejsou zrovna ty nejrychlejší.
3.10.2009 se konalo Slovenské Derby a tak jsme se opět přihlásili do dostihu. Pole závodníků bylo opět plné. A výsledky: 1. BENTE SCARE Grefina 31,734s (vítězka Slovenského Derby); 3. WINTER JOY 33,032s; 4. BECKIE SCOTT Grefina 33,160s. Na druhém místě se umístil pes MOONLIGHT HUNTER RIPPLY (maj. P. Meszáros). Dostih to byl velice napínavý a až do posledních metrů se bojovalo o prvenství. Fena WINTER JOY (na stránkách Slovenského dostihového svazu je uváděna jako Zima boy či Zima Joy??) startovala z boxu č. 6 a v první zatáčce měla velikou ztrátu. Přesto ji stáhla a umístila se na třetím místě. Je to veliká bojovnice a věřím, že se ještě příští rok prosadí. Fena BECKIE SCOTT je na trénincích téměř stejně rychlá jako její sestra BENTE SCARE, je však poněkud bojácnější a potřebuje se ještě hodně otrkat. Uvědomila jsem si to na našich posledních dostizích, tentokrát v Greppinu.
Přesto, že dráha v Greppinu je skvělá a velmi jsem se tam těšila, spoustu věcí jsem nedomyslela. Jednak závody byly až v polovině října a tak jsme jeli téměř celou cestu tam i zpět potmě. Při cestě tam byla k tomu pořádná mlha a při malé znalosti trasy se jelo opravdu špatně. Dorazili jsme však včas. Pro psy nastal šok. Bylo tam spoustu lidí a ještě více psů. Nechtěli ani vystoupit z auta i když na dráze v minulosti běželi, situace s takovým davem byla, jak jsem později pochopila, pro mém "vesničanky" hodně stresová. Nechtěla jsem si to připustit, ale v závodě se „předvedla“ Beckie. Po startu z boxů jsem vyběhla na násep lemující dráhu a odtud jsem pozorovala průběh závodu. BENTE běžela se skvělou fenou jménem ELEKTRIKA a doběhly obě tělo na tělo ve velice pěkném čase. Nejprve hlásili, že vyhrála moje fena ale pak pořadí obrátili. Byla jsem i tak velmi spokojená. Ale BECKIE si vše nějak popletla a místo do cíle běžela rovnou ke mně na násep. Neměla jsem tam stát, ale koho by to napadlo. Dráha nemá v tom místě plot a BECKIE si to vyřešila po svém. WINTER JOY zatím nemá vyřízeny všechny papíry z Irska a tak mohla na FCI dostizích běžet jenom trénink. Chtěla jsem, aby mohla startovat na stejné dráze, ale nějak to pořadatelé nezvládli a tak jsem byla ráda, že mohla běžet něco mezi touto vzdáleností a vzdáleností pro vipety. Ani jí nezměřili čas a to mně zklamalo.
Na krátkou vzdálenost (vipetí) jsem nechala běžet KIRKÉ. Byli přihlášení tři psi a doběhla třetí. Finálového běhu pak jsme se prakticky neúčastnili. Dostihy byly totiž pořádány podle FCI a to bohužel není to pravé pro moje svěřence. Lze říci, že dráha je to skvělá, ale ten obrovský dav lidí a zvířat nás trochu zaskočil. Cesta domů byla pětihodinová jízda za tmy a to opravdu nebylo nic příjemného. Přesto je třeba si uvědomit, že je to pěkná dráha a „velmi blízko“. Myslím tím na naše poměry. V jarních měsících by bylo dobré se tam ještě podívat. No uvidíme.
Hlavní je, že jsme neměli žádný úraz a ve zdraví jsme přežili první závodní sezonu. Je škoda, že BENTE a BECKIE běhají stále spolu, je mezi nimi vytvořena smečková hierarchie a stejně jako jsem to zažila u feny ABIGAIL a jejího bratra ALLENA JOHNSONA. Dochází k tomu, že pokud běží spolu, tak vedoucí pes ze smečky nedovolí, aby byl předběhnut. Když jsme běhali „kdysi dávno“ na Praskačce chtěla ABIGAIL svého bratra předběhnout. Avšak pes se na ní obrátil a pěkně se na ní "obořil" – prostě podle smečkových zákonů na to neměla právo. Pak jsme jí dávali do dostihů vždy jen s cizími psy a najednou dostala odvahu a začala vyhrávat. Totéž vidím dnes i u fenek BENTE a BECKIE. BECKIE by potřebovala startovat vícekrát s jinými psy, aby tuto podřízenost překonala. A tak vidím na příští rok, že nezbude nic jiného, než se vydat do Maďarska, kde je možné každého psa dát do jiného dostihu.
Mám psy chtivé pohybu a moje šance nechat je vyběhat dle jejich potřeb a touhy jsou malé. Dost často jsem s nimi běhala, ale s přibývajícím věkem výkonnost klesá a srovnat mojí rychlost běhu s jejich možnostmi nelze. Zkoušela jsem s nimi jezdit na kole, je to sice jedna z dobrých možností co se týče zátěže, ale často taková vyjížďka hraničila s hrdinstvím. Jak rychle seskočit, nezamotat se do vodítka a nepřijít k úrazu, když kolem přeběhla srnka nebo se mihl zajíc?
Nakonec přišla na řadu koloběžka. Doma jsme měli letitý výrobek z Jilemnice. Koloběžka byla původně vyrobena pro letní trénink lyžařů. Má stejně velká 20" kola obutá do terénních plášťů a vysoká řidítka. Původní brzdy však časem ztratily svojí účinnost a při jízdě z kopce jsem trpěla bolestmi zápěstí z otřesů díky nerovnému terénu. Naštěstí šikovný místní opravář kol sehnal odpruženou přední vidlici a tento problém odstranil. Později jsem si nechala vyměnit brzdy za kvalitnější. Na předním kole mám nyní nový plochý ráfek s ráfkovou brzdou. Zadní kolo má nový střed a hydraulickou brzdu, ta výborně funguje zvláště za deště nebo sněhu. Úprava je výsledkem zkušeností, někdy trpce nabytých.
Před razantním zásahem do brzd se mi stalo, že jsem jela se psy s kopce po lehce zasněžené louce. A v trávě se mihla kočka. Obě ráfkové brzdy byly v ten okamžik nepoužitelné a já jsem jela cca 50m po břiše. Naštěstí sníh fungoval jako kluzný povrch a nic se mi prakticky nestalo. Přesto jsem měla pěkný šok. Co všechno se mohlo stát!
Nejprve jsem začala shánět novou koloběžku a následně jsem si nechala zrekonstruovat i tu starou. Usedla jsem k internetu a prošla různé nabídky. Moc vhodných „strojů“ jsem nenašla. Díky majiteli jedné firmy, panu Michálkovi, jsem měla možnost vyzkoušet v praxi nejprve koloběžku s bubnovými brzdami vyráběnou pro půjčovny. Výsledek mně nenadchnul. Brzdy jsem nemohla umáčknout, řidítka nebyla odpružená a byla pro mne neskutečně nízko umístěná a při tom cestou malinká kolečka zapadala do každé nerovnosti terénu. Po jedné jízdě jsem z toho dostala hrozné bolesti zad. Laskavý výrobce pochopil moje trable a vzal si koloběžku zpět.
Dodal mi místo toho koloběžku připravenou pro mushery. Měla trochu vyšší řidítka a mechanické kotoučové brzdy. Vyzkoušela jsem jí opět v terénu. Je to však výrobek pro chlapy. Je těžká a záda i zápěstí mně bolela dál.
Světe div se, výrobce mně nezabil a dodal třetí výrobek. Ten jsem si zakoupila. Přední kolo je 26", zadní má 16". Řidítka jsou bezvadně odpružená, brzdy jsou hydraulické, kotoučové. Jako menší závadu vidím nasazení řidítek nad kolo, je trochu moc kolmé. Původní stará koloběžka má řidítka nejen dostatečně vysoká, ale jsou nakloněná více k jezdci a výsledek je, že koleno se zbytečně neotlouká o přední část rámu a jízda je pak pohodlnější. U nového „stroje“ jsem tedy řidítka posunula k sobě pomocí otočení představce.
Vlastním v současné době koloběžky dvě. Starý typ, vhodně zrekonstruovaný a typ nový zakoupený v únoru. Porovnám-li oba typy, vidím jako ideální kombinaci obou koloběžek. Takový výrobek jsem však zatím na trhu neobjevila.
Zadní 20" kolo má výhodu pro brzdění. Kolo se nezablokuje a nejde do smyku ani při rychlém zastavení. Menší 16" kolo je v tomto smyslu poněkud méně spolehlivé. Přední velké 26" kolo má výhodu v rychlejší jízdě a celkově lepších jízdních vlastnostech. Hydraulické brzdy jsou maximálně spolehlivé, ale prudké zabrzdění u předního kola je dosti nebezpečné. Zdá se mi, že ráfková brzda na předním kole a hydraulická na zadním je nejlepším řešením. Řídítka na venčení psů je třeba mít opravdu tak vysoká, aby byl umožněn vzpřímený postoj. Nízká řidítka pro tento případ nejsou vhodná. Je potřeba stále sledovat okolí i psy.
A jak je to s vedením psů? Mám po zkušenostech některá vodítka zakoupená od musherů a podle nich si vyrábím další. Jedná se o popruh zakončený cca. 50 cm dlouhým „gumicukem“ a karabinkou. Takové vodítko ustojí prudký náraz a jeho výhody nelze srovnávat s flexi vodítkem. Dále používám opravdu hodně široký (cca. 10 cm ) opasek, ke kterému jsou vodítka připnutá. Zkoušela jsem použít na připnutí přímo koloběžku, ale zdálo se mi, že si tím zhoršuji stabilitu.
Pes má při vyjížďce na sobě jednak popruhy a jednak pevný obojek. V případě tichého lesa s množstvím zvěře je pes na obojku. Popruhy mu totiž umožňují mnohem snadnější uhnutí z lesní cesty do příkopu nebo houštiny a jít tam za ním příliš netoužím.
Ráda bych dodala, že zatím je na trhu mizivě málo koloběžek vyhovujících zmíněnému použití. Výrobci přemýšlí nad typy vhodnými pro sportující muže a při tom nás, kteří se věnujeme svým psům je stále více. Snad by se hodilo, aby se někdo zamyslel a vyráběl koloběžku vhodnou na procházky a delší vyjížďky se psy.
Nedávné vyprávění o odvážné vyjížďce jedné paní není příliš veselé. Zmíněná majitelka psa vyrazila na koloběžku s malými kolečky a špatnými brzdami. Jízda skončila úrazem. A to jela jen s jedním psem. Já si většinou mohu troufnout na venčení se čtyřmi i více greyhoundy a mám-li vše „tak jak má být“ jedu bezpečně. Jana Havlová
Chtěla bych se na chov greyhoundů podívat z trochu jiného hlediska než je zvykem. Z historie chovu v Čechách se uvádí, že kdysi, v první polovině 20. století, se objevil pokus ze strany Angličanů začít zde s dostihy greyhoundů. Záměr se příliš nevydařil, ale dovezení psi u nás zůstali. Do cíleného chovu za účelem vyniknutí některé z vlastností se pravděpodobně příliš nezasahovalo a tak se u nás před rokem 1989 vyskytoval greyhound, který mohl slušně běhat na našich travnatých dostihových drahách. Jeho rychlost nebyla ohromující a tak závodění relativně přežíval i na méně vhodných površích. Zároveň se i slušně umísťoval na výstavách ČMKU, protože odpovídal danému standartu plemene. Je to vlastně dodnes pes schopný vlastně všeho, ne však špičkově. Měl by se nejlépe umísťovat v soutěžích nazývaných „krása a výkon“.
V době, kdy se hranice otevřely, nastal však určitý posun. Někteří chovatelé si dovezli výstavní linie greyhoundů s velmi hlubokými hrudníky, často sahajícími až pod loketní kloub předních nohou a s mnohem větší kohoutkovou výškou. Ovládli tak okamžitě výstavní kruhy a ostatní greyhoundáři se přestali na výstavách umisťovat a posléze i vyskytovat. Na závodních drahách se však s greyhoundy výstavní linie nesetkáme. Stavba jejich těla není rozhodně vhodná pro rychlý pohyb na dráze, jejich fyziologické parametry nebyly při cíleném výběru v chovu nijak preferovány.
V souvislosti s povahou chovatelů, mám na mysli, že ne každý je nadšen celodenním pobytem u výstavních kruhů, se samozřejmě začali vyskytovat i greyhoundi vhodní hlavně pro závodění. Na travnatých drahách se s rostoucí rychlostí psů začalo tvrdě narážet na zvýšený počet úrazů vznikajících z nevhodných poloměrů zatáček, tvrdého podkladu a dodnes platícího závodního řádu umožňujícího více startů v jednom dni.
Svitla však naděje, objevil se podnikatel Pešek a začala se budovat jediná písková dráha v Čechách. Postupně se tam přemístili i majitelé závodních greyhoundů. Český dostihový greyhound klub (ČDGK) ve spolupráci s evropskou organizací CGRC si nechal schválit nový dostihový řád a zpočátku bylo vše úžasné. Bohužel, díky zásahu dalších soukromých osob, byla dráha přeměněna na cosi jako „klub deseti greyů“ a ostatním uzavřena. Situace byla v ten okamžik prakticky likvidační. Přesto zde špičkoví dostihoví greyhoundi se schopností dobře běhat na kvalitních pískových drahách v cizině, existují. V současné době ČDGK pořádá své dostihy pouze na přímé dráze s výškovým převýšením a tak je umožněno se kvalitně a bez zbytečných úrazů připravovat a pak vyrážet na dostihy za hranice na kvalitní pískové dráhy.
Někteří z chovatelů vlastní greyhoundy schopné dobře závodit na coursingu, je to poněkud jiná verze pohybu psa. Rozhodčí sledují a bodují, jak je pes inteligentní ve schopnosti sledovat návnadu, nadbíhat si a v závěru závodu projevit patřičnou schopnost provést zákus a tím ukázat i schopnost „lovit“.
Z uvedeného vyplývá, že máme v Česku vlastně 4 druhy greyhoundů. Rozdíly jsou jak ve stavbě těla, tak ve schopnostech daných jim fyziologickými funkcemi. Mým cílem není pohanět žádný typ greyhounda, spíše upozornit majitele greyhoundů na tuto skutečnost. Je třeba, aby si uvědomili co vlastně mají doma a podle toho se psem i zacházeli.
Dále pak dochází k tomu, že někteří chovatelé mají zbožné přání změnit typ svého chovu a kryjí podle tohoto přání i své feny. Nelze však v tomto případě očekávat nějaký zázrak. Výběr je malý a výsledný pes je pak stále více či méně vhodný pro již uvedené činnosti. Povede-li se například vrh greyhoundů s většími rychlostními předpoklady, má pouze větší šanci si na travnaté dráze zlomit nohu. Srovnávat naše chovy s chovy v Irsku příliš nelze. V Irsku se rodí kolem 20 000 štěňat greyhoundů ročně. Kryjí se pouze špičkové dostihové feny, zcela zdravé, povahově vyrovnané. Krycí psi jsou podrobeni stejnému výběru. Nepovedené vrhy se neopakují. Výběr je obrovský, s tím se přeci možnosti našich chovatelů nemohou vůbec srovnávat.
Nedá mi, abych neupozornila na malichernou pýchu některých chovatelů na to, že jejich vrh je „nejlepší na světě“. K tomu je třeba podotknout, že výběr psů pouze na schopnost vyniknutí na dostizích vede i k výběru výjimečných fyzických vlastností umožňujících úžasnou rychlost, ale zároveň tito psi mají i veliké odlišnosti fyziologických funkcí dosti se lišících od ostatní psí populace. (Příklad: obrovské, více než 90%, množství rychlých svalových vláken vede k snadnému překyselení a rabdomyolýze, hodnoty hormonů štítné žlázy jsou odlišné od ostatních psů atd.)
Program záchrany vysloužilých nebo jinak nevhodných dostihových greyhoundů v Irsku zasáhl i do naší republiky a k českým majitelům se dostávají vykastrovaní dostihoví greyhoundi právě s vlastnostmi podstatně se lišícími od ostatní psí populace. Je třeba upozornit na tuto skutečnost veterináře a i nové majitele greyhoundů. K tomu se musí i doplnit jedna důležitá informace, kterou špičkoví sportovci dobře znají. Tomu, kdo od mládí sportoval, trénoval a úspěšně závodil se vše dařilo i pro jeho genetické předpoklady. Díky dlouhodobému sportování pak dochází nejen ke změnám ve fyziologických funkcích, ale i ke změnám v psychice. Říká se přece, že sport je droga. Sportovec, který náhle ukončí svojí kariéru se pak necítí dobře, má zdravotní problémy a posléze se často ke sportu vrací alespoň v rekreační formě. Pohyb ho posléze provází až do vysokého věku. Bez této možnosti neujde fyzickým nemocem ani psychickým problémům.
Totéž se stane i s greyhoundem, který tvrdě trénoval a své závodění 100% miloval. Náhle vše přeruší, přijede do cizí země a jeho bezpochyby milující majitel ho uloží do bílé postele a opatrně vodí na vodítku. Je to sice chvályhodné, ale asi ne tak prospěšné pro jeho zdraví. Proto se někteří slitují, pes se s radostí proběhne na volno, někdy se však neumí vrátit a to je další problém.
Je třeba hledat rozumný kompromis. Například psí procházka se změní na radost, jedete-li se svými miláčky na koloběžce. Vodítko je dosti bezpečné, obsahuje-li část „gumicuku“ a volné ruce máte tehdy, když si psa uvážete kolem pasu. Psi i majitel se pak pohybují dostatečně rychle, jejich tělo se dobře okysličí, mají dostatečný výdej energie i dobrou náladu, rozsah pozorování svého okolí se značně rozšíří. Majitel není uštván a při tom má též možnost pohybu. Samozřejmě, že je dobré i najít bezpečné místo, kde pes může běhat bez vodítka, jen tak pro potěšení a možnost rozvinout své sprintérské předpoklady. Rozzářené oči greyhounda prozradí vše.
Ráda bych vše shrnula konstatováním, že cílem je upozornit na vývoj v chovu greyhounda. Každý majitel takového psa si musí uvědomit, co vlastně doma má a podle toho se s ním i věnovat vhodným aktivitám ve volném čase. Od výstavního greyhounda nelze očekávat špičkový výkon v dostihu, se psem pro „krásu a výkon“ mohu sice na více akcí, ale výsledek bude jen pro radost a opravdový dostihák musí mít i opravdový trénink včetně následného startu pouze na kvalitní pískové dráze. Jana Havlová
Přeloženo z knihy „Care of the Racing and Retired Greyhound“ , autoři: Linda L. Blythe, James R. Gannon, A.Morrie Craig, Desmond P. Fegan
V horní části krku vedle dýchací trubice je umístěná párová štítná žláza. Její funkce je stimulována hormonem TSH produkovaným hypofýzou. Štítná žláza produkuje své hormony a uvolňuje je do krve. Thyroidní hormony obsahují jod a aminokyseliny. Nazývají se T3 (triiodothyroninie) a T4 (tetraiodothyronine neboli tyroxin) a jsou závislé na přiměřeném příjmu jodu. T3 obsahuje 3 jodové molekuly a T4 má 4 jodové molekuly.
Nejlepší komerční strava obsahuje minimálně 3-5x více než je potřebné množství jodu a deficit jodu (obvykle z něj vyplývá onemocnění zvané struma) je velice řídký. T3 a T4 ovlivňují funkci tkání v těle, stimulují využití kyslíku, regulují tuk a uhlovodanový metabolismus a též regulují esenciální hormony potřebné pro normální růst a dospívání. Úroveň T4 v krvi reguluje úroveň následující produkce těchto hormonů. (Vysoká hladina má negativní odezvu ve snížení produkce a naopak nízká úroveň by měla mít vliv na zvýšení produkce.)
V chovu greyhoundů se objevuje genetická slabina v produkci hormonů štítné žlázy a v období vysoké stresové zátěže nastává pak další ohrožení vedoucí k velice nízké hladině T4 v krvi. Je vhodné udělat krevní testy, protože míra hormonů v těle ovlivňuje vše. Úroveň T3 a T4 se vyjadřuje kvantitativně. Udává se, že normální dostihoví greyhoundi mají T4 nižší než ostatní psi a T3 vyšší.
Nízká hladina thyroidních hormonů může být způsobena delším hladověním (cca 2 dny), nebo i probíhajícím dalším onemocněním. Léky jako jsou kortikosteroidy, phenylbutazon, sulfonamidy a další mohou být též příčinou snížené produkce T3 a T4.
Nedostatek uvedených hormonů má vliv na oboustrannou ztrátu srsti na zadních nohou, srst je matná, pes je letargický, roste váha, není reprodukční cyklus u fen. Kůže je zvýšeně pigmentovaná a pes špatně snáší chlad. Syndrom holého stehna je často důvodem k zavedení léčby. Diagnóza nedostatečné produkce hormonů štítné žlázy se stanoví z výsledků krevních testů a zároveň z přítomnosti uvedených klinických příznaků K nízké nebo chybějící hladině T4 patří i souběžná anemie a zvýšení cholesterolu. Měření thyroidních hormonů je definitivní způsob jak diagnostikovat hypofunkci štítné žlázy. Souběžné testy na zjištění hladiny hormonů hypofýzy jsou u greyhoundů zbytečné. K určení „zlatého standartu“ (myšleno nalézt opravdu potřebnou správnou diagnózu) v rámci určování diagnózy hypothyreozy se u psí populace provádí též TSH stimulační test. Od aplikace umělého TSH lze odvodit zda to má vliv na změnu funkce štítné žlázy.
V jedné studii z r. 2001 (od Gaughan a Brunete) se ukazuje, že greyhoundi mají mnohem nižší hladinu thyroidních hormonů. Také existuje jedna studie z r. 1992 (Beale) na okrajově nižší úroveň T4 u greyhoundů.
Doporučeno by tedy mělo být udělat základní diagnózu a porovnat hladinu T3 a T4. V Austrálii studie na 33 greyhoundech (Tailor, Hauler 2003) ukazuje, že greyhoundi mají nízkou hladinu (když je výsledek pod 18 nm/l nebo 1,4g/l.) Americká studie na 218 greyhoundech (Beale and Bloomberg 1992) nalezla vztah mezi reprodukční schopností, špatnými dostihovými výsledky a nízkou koncentrací T4.
Klinicky dostihoví greyhoundi často dostávají thyroidní hormony jako výsledek nálezu nízké hladiny T3 a T4 v krevních testech a nebo díky pozorování klasických klinických příznaků snížení funkce štítné žlázy. „Tailor a Hauler“ (l983) shledali zlepšení u greyhoundů s dodáním thyroidních hormonů v obou provedeních a to v souvislosti se zánikem špatné srsti a hyperpygmentací kůže. Zdá se však, že greyhoundí chov je v populaci geneticky sourodý, protože výběr byl uskutečněn pro zvláštnost související s funkcí štítné žlázy. Souhrnně lze říci, že malé množství thyroidních hormonů je pro toto plemeno normální hladina. Klinická patologie se odmítá zabývat tím, že je to jednoduše normální úroveň pro toto plemeno. Mnohé greyhoundí kliniky nacházejí poruchu v nízké hladině thyroidních hormonů v krvi u mnoha svých pacientů, ale výsledná odezva v terapii je pravděpodobně velice diskutabilní. Je opravdu rozumnější vzít na vědomí, že tato populace má nízké hodnoty thyroidních funkcí což je nepředvídatelná podstata genetiky u tohoto plemene. Když se k tomu přidají normální faktory jako je stress, různá léčiva nebo třeba podání antithyroglobulinového antigenu dostaneme ve výsledku opravdu hypothyroidního greyhounda. Ale bez těchto přidaných komplikací dostane mnoho dostihových greyhoundů náhradu tyroxinu bez jakýchkoliv povšimnutelných výsledků i když před tím byla monitorována potřeba T3 a T4 z krevních testů.
Pokud dojde k léčbě deficitu hormonů štítné žlázy podávají se léčiva ústně a denně. Obvykle se podává T4 (Thyroxine R, Soloxine R, Oroxine R). Greyhoundi se mají opakovaně testovat vždy po několika týdnech a z lékařského hlediska je ideální provádět testování po 4 hodinách po požití tablet, kdy se může již prokázat vliv na hladinu hormonu v krvi. Protože hormon T3 se nerozpozná od hypotalamického hormonu, péče by měla být nastavena i touto suplementací. T3 je 3x aktivnější než T4 a je dobré ho dávat ve správném poměru s T4.
Thyroxin tablety (200 mg) se dávají následovně:
Poslední dobou slýchám pro mne neuvěřitelné zprávy. Například inzerát na prodej greyhounda, něco na ten způsob, že je absolutně klidný, chodí u nohy a neloví.
Náš první greyhound Jurášek se k nám dostal z antikvariátu na Hradčanské, kde trávil celé dny jako dekorace ke starožitnému nábytku. Jeho paní zemřela a on zůstal u babičky, která na něj neměla příliš času. Starala se o zatoulané kočky a pravidelně pořádala jejich prodejní výstavy. Předvedla nám ho na vycházce na Petřín a musím říci, že to byl opravdu pan pes. Kráčel bez vodítka, zcela sebejistě napřed, vyhnul se všem nebezpečím na něj číhajícím na rušných pražských ulicích a dorazil neomylně do parku. Na krku měl pouze ozdobný řetízek. Okouzlil nás svým aristokratickým chováním, klidem a absolutním nadhledem, jevil se opravdu jako zcela bezproblémový pes.
Starší dcera z něj byla nadšená, chodila s ním a s našimi dvěmi vipetkami denně běhat, žádné velké problémy s ním nebyly. Na vodítku téměř nechodil, konfliktní ve vztahu k jiným psům nebyl. Doma vyžadoval klidné místo na spaní, to nebylo radno ho rušit.
V lednu jsem odjela na lyžařský kurz a děti zůstaly doma jen v péči babičky a otce. Nezažila jsem tedy přímo co se v jednom dnu z toho týdne událo. A když jsem se to dozvěděla do smíchu mi zrovna nebylo.
Byla pěkná zima, mrzlo. Petra vyrazila na delší běh z Bubenče do Stromovky a pak přes řeku do Bohnic, Čimickým hájem na konečnou tramvaje do Kobylis a odtud to bylo již jen kousek do Ďáblického lesa. Tam prý potkala jakéhosi pána, který vypadal jako hajný, měl pušku a divil se, že má psy na volno. Trochu se ho bála, co kdyby ho napadlo po některém psovi střelit. Seběhla proto raději na úzkou pěšinku na kraji lesa, z druhé strany již bylo jen zasněžené pole. A tam, jak už to v zimě bývá, se pohybovalo stádo srnek. Náš milý greyhound a jedna z vipetek okamžitě zdrhli. Dcera tam marně čekala, bála se, že se někde objeví onen vyhrožující muž a tak jí nenapadlo nic lepšího než že se sebrala a běžela domů pouze s jednou vipetkou.
Doma byla druhá mladší dcera a syn. Sedli na kola a řítili se na místo činu. Vzhledem ke vzdálenosti od bydliště však trvalo dosti dlouho než se na místo, kde se oba psi ztratili, dostali. Tam stál milý Jurášek a k němu se tiskla drobná vipetka. Oba byli od krve, třásli se zimou, ale vrátili se a čekali. Zraněni nebyli a tak bylo jasné, že se snažili něco ulovit. Vipetka byla z tohoto útěku ještě několik dnů pěkně zničená. A Jurášek? Tomu nebylo nic. Z jeho hlediska si to pěkně užil. Nebyl v té době již nejmladší, myslím, že mu bylo něco kolem pěti let.
Ale lze z toho snadno odvodit, že žádný lovecký pes nehodlá navěky opustit své vrozené instinkty. Je jen otázka času, kdy se naskytne příležitost a kdy mu to v hlavě správně sepne. S velkou pravděpodobností se greyhound vrátí na stejné místo odkud utekl či zpět domů, pokud se pohyboval někde v blízkosti domova. Nicméně nikdo nemůže vědět, co se může během jeho útěku stát - nebezpečí číhající v přírodě, nešťastné zranění či doprava ve městě. J.H.
Problematikou běhání a především bezpečného běhání na dostihových dráhách jsme se na našich stránkách již několikrát zabývali. Existuje mnoho různých názorů, co je nejlepší, co je ještě vhodné, co je špatné, atd. Pustili jsme se proto do překladu publikace Safer running track - Bezpečnější závodní dráha. V první části překladu se můžete seznámit se základními pojmy biomechaniky greyhounda a s popisem a výpočty sil, které na greyhoundy působí při běhu na rovince a v zatáčce.
Druhá část překladu obsahuje popis, jak postupovat při přípravě dráhy pro bezpečné běhání - klopení zatáček, popis jednotlivých vrstev dráhy a jejich funkce, způsoby zavlažování, atd. - a jak provádět údržbu dráhy během závodů. Dále je zmíněn rozdíl mezi údržbou dráhy v letním a zimním období a na závěr krátké shrnutí konstrukce, povrchu a údržby dráhy.
Na doposud uveřejněné překlady navazuje obrazová příloha s názornými příklady jednotlivých strojů, které jsou nezbytnou součástí přípravy a péče o kvalitní dostihovou dráhu. V praxi je možné použít různé stroje a zde je zobrazena pouze jedna z možností.
Vzkaz v Návštěvní knize ohledně používání flexi vodítka pro greyhoundy se nám natolik zalíbil, že jsme se rozhodli tuto anketní otázku položit "oficiálně". Pod anketou si můžete přečíst naši zkušenost a doporučení, jaké vodítko se nám osvědčilo.
První co si musí každý uvědomit je, že greyhound má neuvěřitelnou sílu a je špičkový sprintér. Zažila jsem například se svým prvním greyhoundem tuto situaci. Neměla jsem příliš zkušeností s poslušností a tak jsme začali docházet na cvičák. Tam jsem se zúčastnila i výcviku obrany. Stáli jsme v kruhu a pán s rukávem a obuškem se pokoušel vydráždit psi tak, aby se zakousli do rukávu. Někteří psi se báli a jen tak poposkočili, jiní po rukávu vystartovali. Všichni však figuranta sledovali. Můj greyhound HUCKLEBERY FIN ležel na boku a vypadal, že se o dění vůbec nezajímá. Zdálo se, že nechápe situaci a proto se dotyčný figurant přiblížil bez respektu a na psa ostře zaútočil. A pak se to stalo. V tak rychlém okamžiku, že si to nikdo nedovede ani představit. Pes vystartoval z lehu a bleskem ho měl dotyčný odvážlivec na krku. Ještě že jsem měla krátké vodítko a psa v poslední vteřině strhla, takže krk útočníka byl minut o několik centimetrů. Samozřejmě jsem se při tom ocitla na naštěstí měkkém trávníku. Nakonec vše dobře dopadlo. Ale tam jsem si prvně uvědomila, že nemám šanci startujícího greyhounda udržet.
Na dostizích se nikdo nediví, že pes z nuly na 60 km rychlost startuje prakticky okamžitě. A teď je potřeba si představit co udělá flexi vodítko. Natáhne se, psovi povolí první krok a pak se ho máte snažit udržet v ještě větší rychlosti než na začátku. To může končit jen pochroumanými prsty či vaším pádem a psem mizícím v nedohlednu. V případě, že máte flexi vodítko zabržděné, schází jakýkoliv tlumící prvek, který by greyhounda zbrzdil a usnadnil vám danou situaci zvládnout.
Poučili jsme se od zkušenějších a našli jsme fungující řešení. Vodítko je z pevné kurty nebo tenčí šňůry používající se v horolezectví a na jeho okraji je ještě půlmetrová velmi pevná guma používající se na připevňování nákladu na vozíky či auta. (Pozor na jakost!) Případně psa nedržím v ruce, ale mám vodítko připevněné na pevném širokém opasku. Pes sice může vystartovat, guma však zapruží a psa v určitém okamžiku strhne zpět. Normální dospělý jedinec situaci snadno ustojí a to ne jen s jedním psem ale i s větším množstvím „takovýchto šílenců“. Toto vybavení se běžně používá v závodech, kde běží pes s běžcem a tam je většinou možnost vše potřebné si i zakoupit. A není ani obtížné si za pár korun vše vyrobit doma.
A když už jsem se zmínila o tom běhání se psem. Celá moje sportovně zaměřená rodina již takové závody také vyzkoušela, dokonce jeden náš greyhound se stal v Hradci Králové mistrem republiky. Není tedy třeba jen přemýšlet, kde se váš pes může proběhnout sám, on je totiž mnohem šťastnější, když se proběhnete s ním. A ve starším věku můžete s úspěchem použít i koloběžku, která má fungující brzdy. Kolo je poněkud problematičtější záležitost, potkáte-li srnku je pád z kola riskantní záležitost. Naopak koloběžka vám umožní rychle sestoupit a při použití brzd není problém zastavit. Jana Havlová
Vzhledem k rozsáhlé publicitě a též k mnoha šumům, které vždy poškozují dobrou věc, je třeba dát jasné písemné stanovisko. Předpokládám, že mnozí uražení či dotčení se na mé stránky podívají a bude možné pak dále komunikovat v klidu a pouze na úrovni znalosti celé věci – tedy zdůrazňuji – pouze na základě seznámení se s celou problematikou – a dále pak bez urážek osob, které se snažili v zájmu dobré věci o všem komunikovat. Vezměte prosím na vědomí, že i názor, který se jeví jako nevhodný, je názor, který může mít v něčem pravdu.
Adoptivní organizace jsou zastoupeny lidmi, kteří mají opravdový zájem chrtům pomáhat. Do adopce se snaží vybírat zvířata, která jsou relativně pořádku. Nejsou to tedy ti, kteří chrty nechávají bez pomoci umírat a jinak ničit.
Na druhé straně je třeba vědět, že situace s produkcí greyhoundů jakožto průmyslové aktivity se vymyká našemu obecnému cítění ve vztahu ke psům. Tzv. „greyhound industry“ se týká produkce těchto psů, na základě toho probíhá pak i výběr. Musí se však objektivně přiznat, že irští greyhoundi mají vynikající povahu, která se těžko srovnává s původními českými chovy. Jejich rychlostní schopnosti též svědčí o výběru při krytí a ne pouze o krytí „od sousedů“.
Psi vybraní k dostihovému sportu jsou většinou umisťováni do kennelů. Tam je jejich režim podroben přísnému tréninku, je hlídána kvalitní výživa včetně trvalého přísunu všech potřebných potravních doplňků. Nejsou tedy krmeni sušeným krmením z Penny marketu a podobně. Například z hlediska fyziologického je nutné přísně hlídat dostatečný přísun vápníku. Doporučuji si nastudovat v učebnicích jaká je spotřeba vápníku díky rychlému metabolismu u těchto zvířat.
Vyjádření, která se týkají prohlídky veterinářem před během, jsou velmi neodborně postavená. Nikdo totiž nemá podrobné zápisy o tom, co vše pes absolvoval, kolik měl zranění a jaká. Ráda bych zde zdůraznila uvědomění si teorie stresu. (Je to něco jako napouštění přehrady vodou – stresové vlivy se hromadí jako voda v nádrži až do okamžiku, kdy se vše provalí – voda jde přes hráz.) V okamžiku posledního stresového podnětu dojde k problémům. Ví někdo z majitelů adoptovaných greyhoundů co má pes za sebou?
Stále slyším – hlavně ať se můj pejsek má kde proběhnout. Stačí prý velká louka a tam jich může běhat libovolný počet. To jsou jen tlachy těch, kdo umí dělat velká ramena a nic o tom nevědí. Jak tedy a kde se takový vysloužilý psí atlet může hýbat?
Z fyziologického hlediska je třeba říci, že znakem života je pohyb. Chci-li tedy psovi zajistit hezký život, nestačí jen ho nechat spát v posteli na měkkých podložkách. Ani v kennelech tito psi nespí na zemi, ale na vyvýšeném prostoru s měkkým vystláním. Zamezí se tak zbytečným, špatně léčitelným otlakům. Nelze se tedy domnívat, že když majitel umístil psa v domě a ne v boudě za domem, tak že už pro něj udělal dost. Dále je třeba, aby pes chodil na procházky a to nejlépe do pro něj zajímavého prostředí, kde se něco děje. I když je pes na vodítku a má možnost vidět tu se mihnout veverku či jiné volně žijící zvíře, bystří si smysly a radost rozhodně má. Pokud však neprošel výcvikem poslušnosti, nikdy by nemělo dojít k tomu, aby se pohyboval v přírodě na volno. Je to lovec a připomínám, že zatím nikdy nic jiného neuměl. Snadno startuje z absolutního klidu a nikdy pak není možnost ho odvolat. Viděla jsem i greyhounda na tzv. dálkové ovládání pomocí elektrického obojku. Zdá se mi, že do určité míry dojde k ovládání psa, ale v tomto případě se jedná o psa, který je takto ovládán již od útlého věku a neví co to je ulovená kořist. Pes, který již někdy něco ulovil – třeba jen kočku – pravděpodobně své lovecké instinkty neztratí. Hrozí nebezpečí vběhnutí pod auto či rabdomyolýza nebo další zranění. Bezpečné venčení jak psa tak majitele lze do jisté míry zlepšit vodítkem s vloženou pevnou gumou, která sníží náraz při rychlém startu psa.
Volné probíhání psa může probíhat pouze na dobrém podkladu a v oploceném areálu. Pokud se jedná o české dostihové dráhy, nejsou vhodné pro žádného greyhounda natož pak pro greyhounda, který má již svojí dostihovou kariéru za sebou. Na Křešíně máme zatím náhradní řešení, běháme do kopce a rovně. Není to ideální, ale určité řešení to je. Každá zatáčka klade na psa zvýšené nároky, délka tratě není též zanedbatelná. K tomu je třeba přičíst např. nadměrnou teplotu či neobvyklé snížení teploty a snadno přivodíte zranění. Bezpečná veřejná dráha pro greyhoundy v Česku neexistuje (Praskačka je dráhou soukromou). Psi, kteří byli dáni do adopce, na takových drahách prostě nemají co dělat. Viděla jsem běžet psa z adopce v Ml. Boleslavi, prý jezdí do Kolína nebo Lednice – jsou to nápady nevhodné a každý majitel takového psa sám uvidí, jak vše dopadne.
Nemělo by se tedy jednat o srdeční záležitost, ale o to, že své jednání by měli majitelé těchto psů vhodně korigovat a řídit rozumem. Další co k tomuto jednání by mělo patřit je i určitá dávka morálky, která by měla předcházet pomluvám a „mlácením kolem sebe“. Chcete-li dosáhnout dobré věci není dobré na to zapomínat. Jana Havlová
V minulých dnech nastal veliký rozruch v souvislosti s dovozem greyhoundů do ČR. Bohužel musím konstatovat, že novinářské zpravodajství je snůškou polopravd a to díky absolutní neznalosti uvedené problematiky.
Ročně prý přichází do adoptivních organizací, kterých je dnes již celá řada, až 50 000 greyhoundů. Všechny tyto organizace jsou pod kontrolou a mají kontrolované podmínky týkající se adopcí. Podmínky se za poslední roky značně zlepšily a tak divoké nadpisy článků o brutální smrti jsou dosti nadsazené. Přesto je mi zcela jasné, že takové množství psů se těžko podaří umístit do vhodných rodin. A tak se pravděpodobně hledají různá řešení.
Dostihy greyhoundů jsou velice napínavou záležitostí, kolem které se točí i obrovské sumy peněz. V zemích, kde tyto akce probíhají, je jen tak nikdo nezruší. (V USA některé státy tento zákaz vydaly.) Je to stejné jako i u koňských dostihů. Každý skvělý psí běžec má pro svého majitele ohromnou cenu. Podle toho se s nimi i zachází. Lékařská a trenérská péče je stejná jako u vrcholového sportovce. Psi, kteří dosáhnou věku 4 – 5 let nebo mají nějaké zdravotní problémy, jdou buď do dalšího chovu nebo do adopce. V USA je to dokonce prý povinnost, aby každá závodní dráha zařídila pro vysloužilé závodníky adopci nebo slušné ubytování a péči až do konce jejich života.
Před několika lety se psalo o jedné španělské dráze, která se rušila a o tom, jak věšeli tyto psy a ani nebyli ochotni je alespoň uspat. Fotografie obletěly tehdy celou Evropu a mnoho lidí (i u nás) pomáhalo při záchraně. (Tyto fotografie byly nyní ukazovány v TV.) Znám osobně paní z Vídně, která má fenku z této záchranné akce.
Psi dovezení nyní, vypadají jako psi, o které se pečovalo, jsou z legálních adopcí, prostě vysloužilí sportovci. A teď by bylo vhodné, aby si lidé představili, jak tito psi byli celý život vychovávaní. Po celou dobu svého života byli připravováni na lov pohybující se návnady. Většinou nic víc! Musí se nutně předpokládat, že tito „milosrdní zachránci“ udělají velmi mnoho škod, sobě i druhým. Psi budou v první řadě lovit, budou toužit po pravidelném běhání a vše co se bude hýbat se stane jejich kořistí. V touze poskytnout jim radost z pohybu se již někteří vydali na naše dostihové dráhy, které jsou v nevhodném stavu. Kromě jedné soukromé dráhy, kam smí pouze vybraní jedinci, není u nás dráha, kam by se mohli tito psi jít bezpečně proběhnout. Přesto se již někteří vydali do Kolína a mají naplánovanou Lednici. Problém z neznalosti fyziologie těchto zvířat nadělá spousty škod.
Je třeba si uvědomit, že pro tyto psy bude velmi těžké si rychle vytvořit citové vazby se svými majiteli a ti zase v neznalosti věci mají dojem, že je třeba psy nechat se řádně proběhnout. Takový pes se však sebere a jde. Zažila jsem to při snaze umístit greyhoundy nalezené v kravíně u České Lípy asi před sedmi nebo osmi lety. Fence Gábince jsem nalezla paničku, která se mi zdála ideální. Řekla, že má zaměstnání doma a že psa bude mít stále u sebe. Za tři dny jí pes utekl a hasiči ho sundavali z nějaké zdi. Dali ho do útulku a milá dáma si ho k sobě vzala podruhé. Opět na tři dny. Pak pes zmizel neznámo kam. Něco jiného je dobrý úmysl a něco jiného je pak holá skutečnost. Lidé, kteří pracují s greyhoundy dlouho, vědí, že to jsou úžasní psi. Ale je potřeba o nich vědět mnohem a mnohem více než se zachráncům zdá. A nechceme si přeci naplnit útulku psy, pro které neměli místo v Irsku či Anglii.
V Irsku je tak zvaná „greyhound industry“. Prostě tato země produkuje, i s dotacemi od ministerstva zemědělství, obrovský počet greyhoundů, které vyváží do celého světa. Nedělám si iluze, že psi, které neprodají, přežijí. Je to pouze obchod. Mnohokrát pronikly na veřejnost informace, které jsou dosti hrůzné. Ale proč proboha, když jsme v Evropské unii, tam nikdo nezasáhne? Proč není dostatečný tlak, aby tam kontrolovali své jednání? Nejsem vůbec proti tomu pomáhat greyhoundům, ale připadá mi to trochu jako s vozením odpadků z Německa! Co sami vyspělejší země nezvládnou, to se hodí dát k nám. My jsme pro ně země, ve které je nepořádek a u nás se to ztratí.
Greyhoundáři v této malé zemi jsou většinou lidé zodpovědní, starají se a prodají svá štěňata lidem, kteří již o tom co je greyhound, něco vědí. Pokud se stane, že je nějaký greyhound v útulku je to veliké pozdvižení a všichni lidé kolem se starají, aby se věc vyřešila. Psi jsou vždy s papíry a s tetováním a majitel se může dohledat. Vzhledem k tomu, že i v ostatních zemích se pečlivě vedou záznamy, mají tito psy rodokmeny až do roku 1820. Domnívám se, že greyhound je opravdu šlechtic mezi ostatními psy. A tak je nutné, ho nejen zachránit, ale i se zodpovědně dále starat. A to jde opravdu jen na základě mnoha znalostí, které se týkají jen a jen greyhoundů.
Další problém, který se týká právě jen greyhoundů, je kde s ním běhat. Nemáme pískovou dráhu, která je bezpečná a kde nemůže při vysokých rychlostech docházet k úrazům. Když už se našlo tolik laskavých lidí, kteří se rozhodli si vzít tyto psy k sobě, je nutné jim to na rovinu říci. Kdo je zodpovědný běhá v cizině, ti méně movití to zkoušejí zde, ale je to opravdu veliký risk. Když se již televize a tisk vložily do této problematiky, mohly by též pomoci s propagací a se sháněním sponzorů tak, abychom jako jediná země bývalého východního bloku tento nedostatek napravili.
Greyhoundářů je u nás v porovnání s ostatními plemeny chrtů jen pár a ještě k tomu majitelů opravdových irských sprintérů jen hrstka. Ta hrstka ví a v duch si rve vlasy. Jana Havlová
Během sobotního přátelského posezení na Křešíně jsme jednak zhodnotili jednotlivé závody uspořádané v letošním roce, řekli si pár podrobností k II. ročníku Kresin hill, který se koná 28. října 2006 a především jsme se již začali domlouvat na termínech pro rok 2007. Zatím jsme se domluvili na čtyř závodech konaných 1. května - Jarní cena - Provimi pet food, 2. června - Den Greyhound klubu, 25. srpna - Den s Planetou zvířat a 20. října - III.ročník Kresin hill. Termíny též můžete najít ve Výsledcích 2007. Podle momentální situace jsme samozřejmě schopni zorganizovat tréninky i v další termínech.
Šest přítomných greyhoundů a jeden azavak si vyzkoušeli dráhu a v tréninkových bězích si trochu protáhli těla. A evidentně jim to v nádherně slunečném i když trochu větrném počasí šlo k duhu. Většina greyhoundů byla již od časného rána hodně netrpělivá a hlasitě se hlásila, kdy na ně konečně přijde řada. Dočkali se všichni a v cíli kůži doslova a do písmene cupovali na kusy. A po odpočinku se odpoledne hlásili o slovo znovu. Jednoduše řečeno, po všech stránkách příjemně strávený den!
Péče o dostihové greyhoundy, rádce pro trenéry, chovatele a veterináře. Tentokráte vám přinášíme překlad, který je s ohledem na teploty, které panovaly v uplynulých měsících a které nás ještě určitě čekají, dle našeho názoru velmi aktuální.
Poznámka překladatele: V letošním horkém létě jsem zaznamenala ve svém okolí několik úmrtí zvířat na dehydrataci.
Vždy byla příčina stejná. Neznalost!! Psi, kozy, morčata se pohybovala na prudkém slunci – prý na zdravém vzduchu
na zahradě. Zvířata většinou měla k disposici vodu, u psů se podávalo k jídlu suché krmení. Zvíře s růstem dehydratace
a s rostoucím stupněm vyčerpání snižuje vědomý přísun tekutin, tuhne, „propadá se mu zrak“ a leží netečně. Nemá možnost
se dostat do prostředí, které mu odebírá teplotu – zděná budova, chladné dlaždice apod. V jednom případě došlo k záchraně
díky včasnému upozornění na stav. To obnášelo ca. 5denní pobyt na veterinářské klinice s podáváním infuzí. Že to stálo
pěkné peníze nemusím dodávat. Pokud se srovnává situace s dostihovými greyhoundy, kteří jsou pečlivě sledováni co se týče
přesně odměřeného příjmu potravy, tak i váhy, je třeba říci, že běžní majitelé psů těžko vědí kolik jejich zvíře váží
a leží-li netečně, přikládají to obyčejné únavě. Je nutné si uvědomit, že riziko přehřátí roste i s věkem zvířete. Nelze
říci než, že jsem jen udiveně zírala, když jsem jednoho majitele upozornila na situaci. Prohlásil, že nějaká dehydratace
je pitomost a že pes zemřel, protože měl asi nějakou nemoc. Také jsem zaznamenala nevhodnou reakci u veterináře,
asi o dehydratace též ještě neslyšel. Proto se domnívám, že bylo třeba přeložit výše uvedený článek.
Jana Havlová
Připravujeme pro Vás úryvky z knihy slavného anglického dostihového trenéra Charlie Listera, mimo jiné trenéra psů jako jsou CALLAHOW DALY, DROOPYS SLAVE, JUSTRIGHT KYLE, KILLEENAGH DREAM, SIMPLY FREE, SURE FANTASY a především SOME PICTURE a SPRING ROSE. Každá kniha začíná úvodem a plyne dále jednotlivými kapitolami. Dovolili jsme si začít výjimečně Kapitolou 4, která popisuje čtyři důležité faktory, které podle Charlieho zkušeností podstatným způsobem utvářejí dostihové psy. Pokračujeme dále v úryvcích, tentokrát Kapitolou 3. Kapitola 3 byla doplněna o několik posledních odstavců. Připravujeme Kapitolu 1, která by se zde měla objevit v polovině února. A nezapomeneme ani na "poslední" Kapitolu 2. Pokud jste se stali pravidelnými čtenáři knihy Charlie Listera, mějte ještě chvilku strpení. A pokud nejste, začtěte se a možná se jimi stanete:-) Kapitolu 1 se nám podařilo zpracovat o něco dříve. Doufáme, že ani tentokrát nebudete zklamáni a přejeme Vám příjemnou zábavu při čtení. Po kratší odmlce plníme slib a přinášíme Vám "poslední" Kapitolu 2, z knihy Charlieho Listera. Tím máte k dispozici přibližně polovinu knihy a my se budeme snažit o překlad zbývající části v co nejkratší době. Překlad byl doplněn o Kapitolu 5 popisující personál, práci a časový rozvrh kennelu. V kapitole 6 pak najdete informace o kannelu a zvyklostech, které v něm panují. Nejnověji si múžete přečíst překlad kapitoly 7 věnované převážně stravě, kapitoly 8 popisujíci především péči o psa a hygienu v kennelu a kapitoly 9 věnovanou tréninku a cvičení.
Po předchozí domluvě Vám nabízíme možnost tréninku na přírodní přímé travnaté dráze o délce ca. 200m s mírném stoupáním. Tento typ běhu je jedinečným a přitom šetrným tréninkem, hojně používaným renomovanými trenéry v dostihově vyspělých zemích. Navíc prospívá těm chrtům, kteří již např. pro drobné zdravotní problémy nemohou startovat na dlouhých distancích dráhového oválu. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.
Vyjádření Doc. MUDr. Jana Hellera CSc. z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK) v Praze.
Kapitola Závody Chrtů (str. 205, 206, 207, 208, 209, 210 ) z učebnice s názvem Fyziologie tělesné zátěže II., speciální část - 3.díl vydané v roce 1996.
Vyjádření doc. Jana Melichny z katedry fyziologie FTVS UK v Praze.
Dopis Jany Havlové adresovaný na Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno a odpověď prof. MVDr. Jaroslava Hanáka DrSc. na tento dopis.
Informace o tréninku a závodění dostihových chrtů. Po extrémní zátěži může dojít u chrta k tzv. rabdomyolýze. O co se jedná a jaké možnosti existují při zmírnění následků a léčbě rabdomyolýzy.
Základní informace o stavu dostihových drah v České republice.
Dostihová dráha v Mladé Boleslavi prošla rozsáhlou rekonstrukcí (stav v roce 2005). V současné době disponuje následujícími parametry: délka 345 m - malá plemena, 480 m - velká plemena, nekonečný zajíc, dvojité U, rádius 42 m, povrch - tráva.